Chovat slepice je jednoduché. Stačí jim sbít nějakou boudu, ráno je pustit na dvůr, nasypat trochu pšenice, odpoledne posbírat vajíčka a večer je zavřít do kurníku. Co je na tom těžkého? Alespoň tak si to představují lidé, kteří buď nemají šajn o chovu slepic anebo jsou tak narcističtí, že si o sobě myslí, že když zvládli mančaft třiceti dělníků na stavbě, že pár slepic dají levou zadní. A pak jsou lidem v ulici na smích. V tom lepším případě.
Protože v tom horším trpí slepice a to už není sranda. Netvrdím, že slepice musí být domácí miláček, no v každém případě by mělo být o ni dobře postaráno. Měla by mít vše, co potřebuje, aby byla zdravá a snášela vajíčka, aby netrpěla zimou, průvanem, vlhkostí a nestrádala na potravě.
A v neposlední řadě musíme slepice chránit před predátory. Lišky nebo jestřábi, vše čeká, kdy si může z „prostřeného stolu“ uchytit pro sebe chutné sousto. Takže ať už máte minivoliéru, jako na horním obrázku, anebo skutečně komfortní kurník, je dobré ho doplnit vhodně velikým výběhem s patřičným oplocením.
Protože když podlehnete kolenovrtskému syndromu „to je drahé“ a pokusíte se vyrobit si svůj „geniálně jednoduchý“ přenosný plot, který má všechny plusy a jen jediné mínus – nefunguje a slepice ho přeletí, stane se chov slepic z jednoduchého těžký a náročný. Například tím, že budete slepice honit po zahradě a odstraňovat škody v záhonech.
Případně se je pokusíte, na základě svých minulých manažerských zkušeností, volat k sobě, například jako „Pipi pocem“. Zvýšený hlas nezdůrazní vaši ultimátní žádost, nefunguje jako u dělníka, který se strachuje o výplatu a „hubovou“ od ženy v případě výpovědi, a zahudruje si až tehdy, kdy budete z doslechu. Slepice vám nebude odmlouvat, ale ani vás neposlechne. A to dokonce ani tehdy, když na ni vrčíte nastartovaným křovinořezem, protože zase (dnes už po páté) přeletěla ten váš geniální a levný oplotek, váš inteligentní výmysl, jak zase ušetřit na hotové mobilní ohradě, jako má například váš soused. Nebyl zadarmo, zato funguje, i když není inženýr.
A sousedce to „pi pi“ funguje“
Slepice opravdu není tvor cvičitelný, jako pes. Nepřiběhne proto, že jste jí to důrazně rozkázali a už vůbec není možné ji někam poslat. Přitom když sousedka přijde k slepicím s tím svým „Ná pi pi pi“, tak se seběhnou v okamžiku z celého dvora. V čem je rozdíl? Vždyť nemá školy, nemá zkušenosti s manažmentem, nevedla firmu. Autora textu překvapuje, že promovaný inženýr je schopen takových otázek.
Slepice ve své geniální jednoduchosti, či jednoduché genialitě, jak chcete, si toto zvolání spojuje s dobrotami, které ta osoba, co to vyslovuje, vždy přináší. Protože ta jednoduchá osoba, se zdravým selským rozumem i bez diplomu ví, že když na slepice mluví a současně jim „podstrojuje“, že tak si získá jejich pozornost a náklonnost. A nevykřikuje po nich pokaždé, když ji naštvou přelétnutím nevhodně inženýrsky vymyšleného oplocení. Protože bez odměny by její volání začaly ignorovat.
Příručky i staří sedláci říkají, že na slepice při příchodě ke kurníku je potřeba mluvit. Protože si zvyknou na hlas hospodáře, na to, že nepředstavuje nebezpečí, spíš pochoutku a budou spokojené. Protože tichý příchod by je mohl vylekat. Není na tom nic tajuplného ani magického. Ale žádná příručka nehovoří o tom, že je jim potřeba hulvátsky nadávat, když se tlačí k misce s krmením, které jste jim přinesli, anebo že převrátili lehké plastové krmítko, protože jste ignorovali jinou dobrou radu, přichytit ho na kus těžké desky. Inženýr by mohl chápat souvislosti s těžištěm 😉
Slepice nemají svůj výkladový slovník ani základní slovní zásobu. Nemají svá „slova“, která když použijete, automaticky budou vědět co znamenají, co po nich chcete a poslechnou vás. Ono vesnické „ná pi pi pi“ se jen nějak zaužívalo, protože snad trochu připomíná malá kuřátka. Hlavně však každý chovatel, co to používá, to používá při přinášení krmiva, na které se slepice i kuřátka vždy těší a naučili se to. Chcete-li, můžete je naučit na jakékoli slova nebo zvuky, dokonce i v Grónštině. Slepice s tím nebude mít problém, nebude to potřebovat přeložit do „slepičiny“. V každém případě však slepice nebude ochotna učit se respektovat vaše slovní příkazy a konat podle nich. Není váš zaměstnanec a tím přelétáním plotu a hrabáním v záhonech vám dává jasně najevo, co si o vás myslí a kdo je v zahradě pánem. A to nemá za sebou deset semestrů na fakultě.
V chovu slepic je nutné porozumět jejich naturelu, instinktům a vzorcům chování. Slepice se nebude přizpůsobovat hospodáři a respektovat ho ze strachu. Ani nebude aportovat jako pejsek a už vůbec nebude poslouchat příkazy, kam má jít nebo kde má stát. Slepice není hloupá, ale hospodář, který to takto chce, celkem určitě ano. Bez ohledu na barvu svého diplomu a obor, ve kterém ho dostal. A i když se to zdá jednoduché, hodit jim za hrst pšenice a posbírat vejce, i zásadám chovu slepic je potřeba se naučit a tyto zásady respektovat. Vždyť přece chceme zdravé slepice a velká vajíčka. Či?
