Starší ročníky poslouchaly na hodinách Vlastivědy na základní škole, jak jsme jako stát po druhé světové válce postupně přešli od extenzivního obdělávání půdy soukromých vlastníků k intenzivnímu obděláváni půdy socialistických družstev. Dnes jsme pod tlakem jiné propagandy a o zemědělství se (zatím) moc nemluví. Jaký způsob využíváni pozemků je ale výhodný dnes a proč?
Lehce tak můžeme nabýt dojmu, že strůjcem pokroku v produktivitě zemědělské výroby bylo socialistické družstevní zemědělství. Znalci historie však ví, že motorem pokroku, ve všech oblastech žití, vždy byla válka, a že umělá hnojiva a plánované hospodaření na půdě zavedla Velká Británie ve čtyřicátých letech dvacátého století. Na půdě pracovali ženy, děti a staří lidé, protože mladí muži bojovali proti německým vojskům. Produktivita tedy klesala, bylo potřeba ale potraviny nejen pro bojující, ale nepracující muže, ale i pro vojáky jiných národností, kteří pobývali na území Albionu. Vláda donutila intenzivně obdělávat i nevyužívané plochy a nedostatek pracovní síly kompenzovala dodáváním umělých hnojiv do půdy (protože krav a tedy i hnoje jaksi nebylo dost). Za tím účelem vydávala příručky a hrozila zabavením, podle vlády, nevyužívané půdy. A zemi kontrolovali zemědělští komisaři.
Z tohoto pohledu byli komunisté u moci po únoru 1948 pouze snaživými učedníky. Nemůžu opomenout příběh, který mi vyprávěl můj dobrý známý, slovenský soukromý zemědělec, který obdělává dvě stovky hektarů, základ jeho polností tvoří dědictví po dědovi. Ten násilné združstevňování prý komentoval jediným slovem: „Paholci, paholci…“ Až jako dospělý jeho vnuk pochopil, nad čím děda lamentoval. Pokud půda patřila sedlákovi, ten rozhodoval, co se bude kdy a jak dělat. A paholci při všem pomáhali. Neměli však žádnou odpovědnost a často ani odborné znalosti. A tito lidé se po převratu v 1948 dostali k řízení půdy a zemědělské výroby. Nezřídka komunisté zestátňovali „nevyužívanou“ půdu, tedy půdu ležící ladem.
Ještě i dnes když se zeptám některého panelákového ekologa, potažmo malého zahrádkáře, co znamená, že půda ležela ladem, devět z deseti odpovědí je, že na ní nic nerostlo! A vy už jste viděli půdu, na které jeden rok nic neroste? Pravda je taková, že se na ní nic nepěstovalo. Prý aby si půda odpočinula. Půda ovšem není sval. A kromě jiného na ní nic nepěstovali! Ovšem rostlo na ní všelicos, co bychom dnes označili jako plevel. Ale jiný plevel, než známe dnes. Dnes na polích a rumovištích rostou velmi vytrvalé plevele, které jediné přežily nebo se přizpůsobily silným pesticidům. Ty méně vytrvalé, neinvazivní a nezřídka léčivé druhy plevelů jsme zlikvidovali, tím i druhovou pestrost rostlin. Tento třetí rok trojpolného hospodaření umožňoval půdě regeneraci, za pomoci půdní fauny a mikroflóry se obnovil humus v půdě a dalším rokem byla schopna opět „podat dobrý výkon“ při pěstovaní kýžené plodiny. Bez přidáváni umělých hnojiv, bez chemických postřiků.
Jistě, takovýto způsob pěstování vyžaduje větší plochu, než současné moderní chemické zemědělství. I jeho efektivnost je výrazné nižší. Ale pozor! Jen pokud uvažujete o výnosech na jednotku plochy. Pokud byste jako hodnotící kritérium vzali jednotku investovaného času nebo peněžní hodnoty, rázem vyjdou hodnoty obráceně! Záleží tedy na tom, zda je vaším omezeným zdrojem půda (velkozemědělství) nebo čas (zahrádkáři). A taky jestli pěstujete plodiny na kšeft a je vám jedno, co obsahují, nebo pro sebe a chcete pouze zdravé potraviny, které neublíží vašemu tělu ani dlouhodobě.
Permakultura dává návod
Život na Zemi je v neustálé dynamické rovnováze. Záleží jen na tom, z jaké časové perspektivy se na věc díváme. Někdy jsou to desetiletí, někdy stovky let a jindy tisíce. Jen lidé mají krátkou paměť, i jako jednotlivci i jako lidstvo. Planeta si vždy poradila, jen lidé to nemusí přežít, jako dinosauři či jiná vyhynulá zvířena a rostlinstvo. My ale nejsme vlastníci planety, nemáme na nic nárok, ani na přežití. Nemáme proto právo zasahovat do dějů na ni, včetně „opatření proti změně klimatu“. Nebo jsi snad objevitelé pozůstatků římské vesnice spřed dvěma tisíci lety pod tajícím ledovcem v Alpách mysleli, že vesnici tam postavili starověcí ledovcoví horníci?
Namísto mrhání prostředky na změnu klimatu bychom měli investovat síly a prostředky do přizpůsobení se situaci. To znamená do změny chování se, do změny způsobu pěstování. Musíme začít dělat věci jinak. Vlastně jak jsem psal, nemusíme nic, přežití není povinné. Ani vás, jako člověka zahrádkáře, ani lidstva jako celku. Ale pokud přežít chcete, musíte přestat dělat věci tak, jak jste je dělali doteď. Protože to už nebude fungovat. Anebo to bude fungovat za značně zvýšených nákladů finančních nebo jiných prostředků.
Právě permakulturní principy pěstování potravin, jak ovoce tak zeleniny, dávají názorné příklady, jak přirozenými, z „divoké“ přírody odkoukanými a odzkoušenými, postupy dokázat dále pěstovat oblíbené potraviny, i když je k dispozici stále méně vody a panuje stále vyšší teplota ovzduší.
V zásadě jde o to, jak šetřit vodu, která je k dispozici, namísto stále většího zavlažování. Protože jednou voda opravdu nebude a pak bude pozdě se učit hospodařit v krizové situaci. Hlavní možností je nastýlání pěstitelských ploch. Mulčování zabraňuje ztrátě vody, přehřívaní kořenového systému, růstu plevele, vzniku kapilár a podporuje kyprost půdy a permanentně přihnojuje půdu.
Další způsob úspory vody je pěstování na malých plochách uprostřed travnaté plochy. Tedy ne jedna velká zoraná plocha, která uvolní velké množství vody do vzduchu a vše v ní beznadějně uschne. Raději několik pásů širokých 1,3 až 1,5 metru (tedy abychom bez vstupování na pěstevní plochu dosáhli z obou stran do středu záhonu-neutlačíme půdu, nemusíme ji kypřit) potřebné délky, dobře zamulčované slámou nebo senem, uprostřed velké travnaté plochy. Tak, aby pásy trávy byly stejně nebo více široké, jako „obdělaná“ půda.
Okolní trávník je zásobárnou vody, ale i hmyzu, také zdrojem trávy na mulčování senem. Dále je chodníkem pro pohyb zahrádkáře, vhodný za deště i za sucha. A v noci zachytává vláhu z rosy. Odpadnou tak výmluvy typu: Dnes se do zahrady nedá jít nic dělat, protože je sucho, je mokro, je mráz, je po dešti…
Zcela jistě je na takovéto hospodaření potřeba více plochy, než když „dokonale obděláváme“ každou píď. A zcela jistě to více připomíná ono zatracované „neefektivní“ extenzivní hospodaření, než moderní intenzivní, kdy do všeho vrážíme stále více peněz, pohonných hmot, energie či chemie nebo přímo vody. Odpovězte si sami na otázku, který z uvedených způsobů má větší šance na přežití v nastávající situaci skutečné změny klimatu. Který dá ne více úrody, ale úrodu vůbec.
Čím dál menší pozemky pro rodinné domy nebo zahrady, doprovázené jejich zvyšující se cenou, jsou moderním způsobem jednak koncentrace lidí, jenž se pak lépe digitálně ovládají, jednak skrytou snahou, jak zabránit jisté soběstačnosti a nezávislosti lidí. Méně zahrady znamená více nákladů a úsilí při menší úrodě. Na druhou stranu, kdo sám vyhledává takové pozemky ve „vychytané“ lokalitě, si ani jiný přístup nezaslouží.
Ještě stále jsou k sehnání pozemky vhodné na rekreaci a současně pěstování potravin extenzivním způsobem, tedy na větší ploše s menším úsilím a náklady. Záleží jen na vás, jaké jsou vaše priority, protože možnosti se vždy najdou. A i štěstí přeje připraveným.
